Když muž roní slzy, které nejsou vidět

Sedím u řeky, ale voda tady neteče. Bublá různorodým jedem, který dobře znám a vzpomínám… Sedím pod lampou u domu mého dětství, ale světlo radosti, které jsem znal je vyděšené a krčí se někde dole ve stínu.

Nepřirozený strach z projevů agresivity a násilí s verbálním aktivním projevem mě dusí. Úsměv se mě ztrácí z tváře. Zdravý rozum zvoní na poplach, tohle není žádná dočasná porucha ducha.

“ Cítím, že je to cesta do pekel“

Poznal jsem i malou chvíli naděje a vnitřního štěstí, když jsi se na mě usmála kouskem svého srdce. Dala jsi mně ten pocit, co jsme celý život hledal. Darovala jsi mně svoji duši, tvou nevinou lásku.

“  Přiměla jsi mě snít při pohledu do Tvých očí „

Ty jsi byla první i poslední, jediná, na kterou jsem čekal. Láska našla cestu k mému srdci
na kterou jsem dlouho čekal. Strachem a ubitý minulostí, jsem víru a důvěru sám zahubil.

Tisíce slov vysloveno bylo, stovky pocitů, desítky příležitostí, činů naplněno nebylo.

“ Utopil jsem i ten poslední okamžik v čase „

Sedím a povídám si s bohem a cítím, jak se vysmívá mým plánům. A domov, ve kterém žiji je životem prázdný. V žilách mě koluje tolik života, který přijde nazmar. Nechci ještě umřít, ale na životu taky netrvám.

Moudří lidé řekli, jdi cestou k úsvitu noci a vítr ti bude vát do tváře, tak jak kolem tebe budou roky ubíhat. Zavři oči a najdeš průchod ven ze tmy.

Tvrdohlavá pýcha postavila barikádu, tak silnou, že nemožné je projít. Čas, chce to jen čas, získat víru a lásku zpět.