Sedím u řeky, ale voda tady neteče. Bublá různorodým jedem, který dobře znám a vzpomínám… Sedím pod lampou u domu mého dětství, ale světlo radosti, které jsem znal je vyděšené a krčí se někde dole ve stínu.
Nepřirozený strach z projevů agresivity a násilí s verbálním aktivním projevem mě dusí. Úsměv se mě ztrácí z tváře. Zdravý rozum zvoní na poplach, tohle není žádná dočasná porucha ducha.
“ Cítím, že je to cesta do pekel“
Poznal jsem i malou chvíli naděje a vnitřního štěstí, když jsi se na mě usmála kouskem svého srdce. Dala jsi mně ten pocit, co jsme celý život hledal. Darovala jsi mně svoji duši, tvou nevinou lásku.
“ Přiměla jsi mě snít při pohledu do Tvých očí „
Ty jsi byla první i poslední, jediná, na kterou jsem čekal. Láska našla cestu k mému srdci
na kterou jsem dlouho čekal. Strachem a ubitý minulostí, jsem víru a důvěru sám zahubil.
Tisíce slov vysloveno bylo, stovky pocitů, desítky příležitostí, činů naplněno nebylo.
“ Utopil jsem i ten poslední okamžik v čase „